Kruhoočko horské (Zosterops emiliae) je druh pěvce z čeledi kruhoočkovitých (Zosteropidae). Je endemitem nejvyšších hor ostrova Borneo. Je známo z obou malajsijských států na ostrově a ze čtyř z pěti indonéských provincií, ale v Bruneji nebylo nikdy zaznamenáno. Kruhoočko horské, které se obvykle vyskytuje v nadmořských výškách nad 1 800 m, se během období sucha někdy přesouvá do nižších poloh. Existují čtyři poddruhy, které vykazují klinální variace ve velikosti a zbarvení. Ptáci na severu jsou největší, nejtmavší a mají poměrně delší ocasy, zatímco ti dále na jihu jsou menší, světlejší a mají poměrně kratší ocasy. Dospělí jedinci jsou tmavě olivově zelení s ostře špičatým, jasně žlutooranžovým zobákem a malou tmavou maskou spojující černé uzdičky s černým očním kroužkem. Poddruhy vykazují různé množství žluté barvy v opeření, zejména na obličeji a spodní straně těla. Mladí ptáci se podobají svým rodičům, ale mají méně barevné zobáky. Živí se hmyzem, nektarem, pylem a drobnými plody a je významným opylovačem několika druhů rododendronů. Je také menším partnerem v symbiotickém vztahu s láčkovkou Nepenthes lowii. O jeho hnízdní ekologii je známo jen málo. Hnízdo je mělký šálek vyrobený z kořínků a vystlaný kousky mechu. Samice snáší jedno vejce a mládě se po vylíhnutí osamostatní za 14–15 dní. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej uvádí jako druh málo dotčený. Ačkoliv nebyla jeho populace kvantifikována, je v celém svém areálu velmi běžný.

Der Berg-Brillenvogel (Zosterops emiliae) ist eine Singvogelart aus der Familie der Brillenvögel (Zosteropidae). Er ist auf den höchsten Bergen der Insel Borneo endemisch. Er ist aus beiden malaysischen Bundesstaaten auf der Insel sowie aus vier der fünf indonesischen Provinzen bekannt, wurde jedoch noch nie in Brunei nachgewiesen. Der Berg-Brillenvogel, der typischerweise in Höhen über 1.800 m vorkommt, wandert in Dürreperioden manchmal in niedrigere Lagen. Es gibt vier Unterarten, die klinische Variationen in Größe und Färbung aufweisen. Die Vögel im Norden sind am größten, dunkelsten und haben verhältnismäßig längere Schwänze, während die weiter südlich lebenden Exemplare kleiner, blasser und verhältnismäßig kurzschwänziger sind. Erwachsene Tiere sind dunkel olivgrün mit einem scharf zugespitzten, hell gelb-orangen Schnabel und einer kleinen dunklen Maske, die schwarze Zügel mit einem schwarzen Augenring verbindet. Die Unterarten zeigen unterschiedliche Gelbanteile im Gefieder, insbesondere im Gesicht und an der Unterseite. Jungvögel ähneln ihren Eltern, haben aber weniger farbenprächtige Schnäbel. Er ernährt sich von Insekten, Nektar, Pollen und kleinen Früchten und ist ein wichtiger Bestäuber verschiedener Rhododendron-Arten. Er ist zudem ein kleiner Partner in einer symbiotischen Beziehung mit der Kannenpflanze Nepenthes lowii. Über seine Brutökologie ist wenig bekannt. Das Nest ist ein flacher Napf aus feinen Wurzeln, der mit Moosstücken ausgekleidet ist. Das Weibchen legt ein einzelnes Ei, und der Jungvogel wird 14–15 Tage nach dem Schlüpfen flügge. Die IUCN stuft die Art als nicht gefährdet ein. Obwohl die Population nicht quantifiziert wurde, ist sie in weiten Teilen ihres Verbreitungsgebiets sehr häufig.

El anteojitos ojinegro (Chlorocharis emiliae)​ es una especie de ave paseriforme de la familia Zosteropidae endémica de Borneo.​​ Es la única especie del género Chlorocharis.​

Le Zostérops à lunettes noires (Zosterops emiliae) ou Zostérops à cerne noir est une espèce de passereau de la famille des Zosteropidae. Seulement récemment reconnu comme faisant partie du genre Zosterops, il est endémique des montagnes de Bornéo.

Il occhialino di montagna (Zosterops emiliae) è una specie di uccello passeriforme della famiglia Zosteropidae. È endemico delle montagne più alte dell'isola del Borneo. È noto in entrambi gli stati malesi dell'isola e in quattro delle cinque province indonesiane, ma non è mai stato registrato in Brunei. Tipicamente presente ad altitudini superiori ai 1.800 m, l'occhialino di montagna si sposta talvolta a quote inferiori durante i periodi di siccità. Esistono quattro sottospecie, che mostrano variazioni clinali nelle dimensioni e nella colorazione. Gli uccelli del nord sono i più grandi, i più scuri e hanno code proporzionalmente più lunghe, mentre quelli più a sud sono più piccoli, più chiari e hanno code proporzionalmente più corte. Gli adulti sono di colore verde oliva scuro con un becco giallo-arancio brillante e appuntito e una piccola maschera scura che collega le briglie nere a un anello oculare nero. Le sottospecie mostrano quantità variabili di giallo nel piumaggio, in particolare sul viso e sulle parti inferiori. I giovani assomigliano ai genitori, ma hanno becchi meno colorati. Si nutre di insetti, nettare, polline e piccoli frutti ed è un importante impollinatore di diverse specie di Rhododendron. È anche un partner minore in una relazione simbiotica con la pianta carnivora Nepenthes lowii. Si sa poco della sua ecologia riproduttiva. Il nido è una coppa poco profonda fatta di radichette e rivestita di pezzi di muschio. La femmina depone un singolo uovo e il pulcino impiega 14-15 giorni per involarsi dopo la schiusa. L'Unione Internazionale per la Conservazione della Natura lo classifica come specie a rischio minimo. Sebbene la sua popolazione non sia stata quantificata, è molto comune in gran parte del suo areale.

De zwartringbrilvogel (Zosterops emiliae synoniem Chlorocharis emiliae) is een zangvogel uit de familie van de brilvogels. De vogel werd in 1888 door Richard Bowdler Sharpe als aparte soort in het geslacht Chlorocharis beschreven, maar volgens in 2018 gepubliceerd DNA-onderzoek geplaatst in Zosterops. Het is een endemische vogel van Borneo.

O olho-branco-de-montanha (Zosterops emiliae) é uma espécie de ave passeriforme da família Zosteropidae. É endémico das montanhas mais altas da ilha do Bornéu. É conhecido em ambos os estados malaios da ilha e em quatro das cinco províncias indonésias, mas nunca foi registado no Brunei. Tipicamente encontrado a altitudes superiores a 1.800 m, o olho-branco-de-montanha desloca-se por vezes para altitudes mais baixas durante períodos de seca. Existem quatro subespécies, que apresentam variações clinais em tamanho e coloração. As aves do norte são as maiores, mais escuras e com caudas proporcionalmente mais longas, enquanto as que vivem mais a sul são mais pequenas, mais pálidas e com caudas proporcionalmente mais curtas. Os adultos são verde-azeitona escuro com um bico amarelo-alaranjado brilhante e pontiagudo e uma pequena máscara escura que liga as rédeas pretas a um anel ocular preto. As subespécies apresentam quantidades variáveis de amarelo na plumagem, particularmente na face e nas partes inferiores. As aves jovens assemelham-se aos pais, mas têm bicos menos coloridos. Alimenta-se de insetos, néctar, pólen e pequenos frutos, sendo um importante polinizador de várias espécies de Rhododendron. É também um parceiro menor numa relação simbiótica com a planta carnívora Nepenthes lowii. Pouco se sabe sobre a sua ecologia reprodutiva. O ninho é uma taça rasa feita de raízes e forrada com pedaços de musgo. A fêmea põe um único ovo e a cria demora 14-15 dias a deixar o ninho após a eclosão. A União Internacional para a Conservação da Natureza classifica-a como espécie pouco preocupante. Embora a sua população não tenha sido quantificada, é muito comum em grande parte da sua área de distribuição.

Zosterops emiliae — вид воробьиных птиц из семейства белоглазковых (Zosteropidae). Выделяют четыре подвида.

Svartögd glasögonfågel (Zosterops emiliae) är en fågel i familjen glasögonfåglar inom ordningen tättingar.