Papoušek Bensonův (Psittacula bensoni) je vyhynulý druh papouška z čeledi alexandrovití (Psittaculidae), jenž se endemitně vyskytoval na ostrovech Mauricius a Réunion, které jsou součástí Maskarénského souostroví východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. Papoušek Bensonův tvoří součást tribu Psittaculini, a to společně s dalšími maskarénskými papoušky. Subfosilní pozůstatky papouška Bensonova nalezené na Mauriciu byly poprvé vědecky popsány v roce 1973. Nově popsaný druh byl zprvu pokládán za menšího příbuzného papouška širokozobého z rodu Lophopsittacus. Až na svou velikost byly kosti velmi podobné kostem ostatních maskarénských papoušků. Subfosilie byly později spojovány s popisy ze 17. a 18. století, které hovořily o malých šedých papoušcích na Mauriciu a Réunionu; a také s jedinou ilustrací, která pocházela z lodního deníku holandského mořeplavce Willema van West-Zanena, jenž byl vydán v roce 1648 a popisuje West-Zanenovu plavbu na Mauricius z roku 1602. Na základě těchto důkazů začal být druh považován spíše za příslušníka rodu Psittacula. Papoušek Bensonův byl šedý, měl dlouhý ocas a byl větší než ostatní druhy z rodu Psittacula, které navíc typicky mají zelené opeření. Údajně se tito ptáci dali snadno lovit, protože polapený jedinec spustil volání o pomoc, kterým k sobě přivábil celé hejno. Byli také považováni za zemědělské škůdce, a protože se stávali tak snadnou kořistí, byli v hojných počtech vybíjeni. Spolu s odlesňováním je to dohnalo k vyhynutí. Papoušci Bensonovi vymizeli ve 30. letech 18. století na Réunionu a v 60. letech 18. století na Mauriciu.

Der Mauritius-Grausittich (Lophopsittacus bensoni, Syn.: Psittacula bensoni) ist eine ausgestorbene Papageienart. Die Art wurde aufgrund von Skelettfunden bzw. Knochenresten (Unterkiefer, Gaumenbein und Tarsometatarsus) sowie alten Reiseberichten beschrieben. Bisher fehlt jeder Beleg für einen Balg in alten Museumsbeständen oder für die Haltung der Art in Menschenhand. Als Aussterbeursache wird die Jagd durch europäische Seefahrer zu Nahrungszwecken angenommen. Der Mauritius-Grausittich hatte ein graues Gefieder, eine weiße Augenregion und einen langen Schwanz. Er zeigte wenig Scheu vor dem Menschen. Bei der Jagd wurden rufende Lockvögel genutzt und die herbeifliegenden Sittiche getötet. Willem van West-Zanen (1602) lieferte in seinem Reisebericht eine Schilderung der Jagd, die auch abgebildet ist. 1764 notierte der General Governor von Pondicherry, Réunion and Mauritius David Charpentier de Cossigny (1740–1801), dass die Wälder von Mauritius voll Papageien seien, diese Beschreibung kann sich jedoch auch auf andere dort heimische Papageienarten beziehen. Die letzten Berichte über den Mauritius-Grausittich gab es in den 1730er-Jahren.

El loro gris de Mauricio (Psittacula bensoni)​ es una especie extinta de ave psitaciforme de la familia Psittaculidae endémica de las islas Mascareñas de Mauricio y Reunión en el océano Índico. La especie solo se conoce a partir de restos subfósiles y de menciones en relatos contemporáneos. Se les consideraba plagas para los cultivos y al ser presas fáciles fueron cazadas intensamente que junto a la deforestación llevó a la especie a la extinción. Esto sucedió en la década de 1730 en Reunión y en la década de 1760 en Mauricio.

Mauritiuksenharmaakaija (Psittacula bensoni) on sukupuuttoon kuollut papukaijalaji. Se sai suomenkielisen nimen vasta vuoden 2017 jälkeen. Se tunnetaan fossiileista, aikalaispiirroksista ja tarinoista. Sen kuvailtiin olevan pitkäpyrstöinen, harmaa papukaija. Siitä ei ole väripiirroksia tai nahkoja, joten sen täydellinen ulkonäkö ei ole täysin tunnettu, esimerkiksi lajin nokan väriä ei tiedetä. Se luokiteltiin ensin sukuun Lophopsittacus mauritiuksenisokaijan kanssa, mutta on sittemmin luokiteltu kuuluvan Psittacula-sukuun, johon kuuluu nykyään esimerkiksi kauluskaija ja isokauluskaija. Kooltaan mauritiuksenharmaakaija saattoi olla lähellä isokauluskaijaa (eli noin 58 cm pitkä nokasta pyrstön kärkeen ja noin 250 gramman painoinen), mutta sen nokka oli leveämpi. Willem van West-Zanen kuvailee lajia Mauritiuksen vierailulla 1600-luvulla erityisen pelottomaksi: "Osa miehistöstä lähti linturetkelle ja nappasi niin monta lintua kuin halusivat, kaikki käsin, se oli suorastaan ilahduttavaa katseltavaa. Erityisen kesyjä olivat harmaat papukaijat: jos yhden sai kiinni ja sen pani ääntelehtimään, pian satoja lintuja lenteli pään ympärillä, ja niitä saattoi iskeä maahan pienillä kepeillä." Laji hävisi joskus 1730-luvun jälkeen, kun metsiä tuhottiin maanviljelyn tieltä.

Psittacula bensoni est une espèce éteinte d'oiseaux de la famille des Psittacidae.

Il pappagallo grigio di Mauritius (Psittacula bensoni (Holyoak, 1973)) è un pappagallo estinto endemico dell'isola di Mauritius. È stato descritto in base ad alcune ossa subfossili ed ai racconti di alcuni viaggiatori che anticamente visitarono l'isola, riportando l'esistenza di "piccoli pappagalli di colore grigio"; non è tuttavia stato chiarito con certezza se tali animali non siano più semplicemente delle femmine di pappagallo dal becco grosso, che erano assai più piccole dei maschi. Tuttavia i pappagalli del becco grosso erano grigio-bluastri con variegature blu, mentre non si parla di altri colori oltre al grigio per questi uccelli. Inoltre, vengono riportati avvistamenti di questi animali ancora nel XVIII secolo, ossia oltre un secolo dopo la presunta estinzione del pappagallo dal becco grosso. Vi sono inoltre alcuni viaggiatori che parlano di pappagalli multicolori ascrivendoli a questa specie, mentre si pensa piuttosto che si intendesse parlare del pappagallo delle Mascarene, del quale però non si è risontrata presenza di ossa su Mauritius, mentre vengono riportati avvistamenti del pappagallo grigio di Mauritius anche sull'isola di Réunion.

Thiriouxs parkiet (Psittacula bensoni) is een uitgestorven vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld). De vogel werd in 1973 beschreven als Lophopsittacus bensoni aan de hand van vogelbotten die waren gevonden in een grot in de buurt van Port Louis in Mauritius. De wetenschappelijke naam is een eerbetoon aan de Britse vogelkundige Constantine Walter Benson. Reeds in 1908 werden de botten in de collectie van het zoölogisch museum van de Universiteit van Cambridge opgenomen. De vogel stierf uit in de 18e eeuw.

Aleksandretta szara (Psittacula bensoni) – wymarły gatunek endemicznych papug występujący na wyspach należących do Archipelagu Maskarenów – Mauritiusie i Reunionie. Gatunek został sklasyfikowany jako członek plemienia Psittaculini, wraz z innymi papugami na wyspach. Szczątki znalezione na Mauritiusie zostały opisane po raz pierwszy w 1973 roku jako należące do relatywnie mniejszych papug maurytyjskich z monotypowego rodzaju Lophopsittacus. Oprócz rozmiaru, kości te były podobne do kości innych papug z Maskarenów. Szczątki zostały później powiązane z siedemnasto- i osiemnastowiecznymi opisami małych, szarych papug żyjących na Mauritiusie i Reunionie. Jedyna ilustracja przedstawiająca te papugi pochodzi z opublikowanego w 1648 roku dziennika holenderskiego nawigatora Willema van West-Zanena opisującego jego podróż na Mauritius w 1602 roku. Dzięki temu gatunek ten został przeniesiony do rodzaju Psittacula. Aleksandretty szare były szarymi ptakami o długich ogonach, większymi od innych gatunków z rodzaju Psittacula, które zwykle były zielone. Upolowanie tych papug było bardzo proste – złapanie jednej powodowało przywołanie całego stada. Uważano je za szkodniki niszczące uprawy, więc intensywnie na nie polowano. Wskutek wylesiania oraz polowań ostatecznie wyginęły w XVIII wieku – w latach 30. na Reunionie oraz w latach 60. na Mauritiusie.

O papagaio-cinzento-de-maurício ou papagaio-cinzento-das-maurícias (nome científico: Psittacula bensoni) é uma espécie extinta de papagaio que era endêmica das ilhas Maurício e Reunião, no Oceano Índico. Relatos antigos afirmam que a ave tinha a plumagem cinza e a cauda longa. A análise dos ossos subfósseis encontrados mostrou que seu bico era relativamente largo e o esqueleto, de um modo geral, parecido com o do periquito-alexandrino, uma ave asiática com a qual pode ter tido um ancestral comum. Pouco se sabe sobre o comportamento do papagaio-cinzento na natureza. Relatos antigos apontam que a espécie possivelmente formava bandos, e sua estrutura anatômica indica que possuía uma capacidade de voo limitada. Os hábitos alimentares também são desconhecidos, mas é provável que procurasse comida no chão (como seu parente, o papagaio-de-bico-largo, também extinto), vivendo a base de sementes e outras partes vegetais. Mansos e fáceis de capturar, a ave impressionou os marinheiros europeus por seu comportamento: quando um caçador apanhava um papagaio, ele gritava e um bando inteiro vinha em sua direção, permitindo que vários deles fossem pegos de uma só vez. Sua carne era considerada muito boa, especialmente quando o animal estava gordo, o que ocorria entre os meses de junho e setembro. Extinto por volta de 1764 devido a caça excessiva, a existência da espécie foi comprovada somente em 1973, quando o ornitólogo inglês Daniel T. Holyoak descreveu alguns ossos subfósseis do papagaio. Tal material fora encontrado numa caverna na montanha Le Pouce, na ilha Maurício. Mais tarde, em 1987, Anthony Cheke correlacionou estes achados com os relatos de papagaios cinzentos nas ilhas Maurício e Reunião, até então ignorados ou atribuídos ao papagaio-de-bico-largo.

Gråparakit (Psittacula bensoni) är en utdöd fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar.