أبلق أسود أو أبلق الحوادِل (الاسم العلمي: Oenanthe leucura) (بالإنجليزية: Black Wheatear) هو نوع من الطيور يتبع جنس الأبلق من فصيلة صائدات الذباب.

Bělořit černý (Oenanthe leucura) je druh ptáka z čeledi lejskovití (Muscicapidae). Bělořit černý se vyskytuje na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe, hnízdní kolonie byly zaznamenány v Portugalsku, Španělsku, Alžírsku, Libyi, Maroku, Tunisku a na západní Sahaře. Zbloudilí ptáci byli nalezeni např. na Apeninském či Balkánském poloostrově, a dokonce až v Norsku. Populace však bývají stálé. Celkový počet jedinců činí dle odhadů asi 60 000–70 000 dospělců, z toho asi pětina žije v Evropě. Bělořit černý dosahuje velikosti až 18 cm. Díky svým rozměrům a výraznému zbarvení patří mezi těžko zaměnitelné ptáky regionu. Zbarvení samců je jednotně černé, až na bíle opeřenou část ocasu, kostřec a ocasní krovky. Peří samic bývá doplněno o hnědé odstíny. Juvenilní ptáci se vesměs podobají samicím, ačkoli jejich opeření bývá o něco světlejší, na hřbetě doplněné o skvrnky. Bělořit šedý se typicky vyhýbá nížinatým a zalesněným regionům. Dává přednost skalnaté suché krajině se skalními stěnami, roztroušenými balvany a řídkou křovinnou vegetací. Žije až do nadmořské výšky asi 2 000 metrů. Mezi kameny či pod skalními převisy si tito ptáci staví i svá hnízda, která mají podobu objemné šálkovité struktury a jež bývají umístěna na podkladu z plochých kamínků, klacíků, či dokonce olivových pecek. Doba hnízdění závisí na poloze, v severozápadní Africe hnízdění probíhá od ledna do června, v Pyrenejích si bělořitové začínají stavět hnízdo teprve od poloviny dubna. Snůška činí tři až pět vajec. Jídelníček tvoří bezobratlí (hmyz, štíři), drobní obratlovci, částečně i bobule.

Der Trauersteinschmätzer (Oenanthe leucura) oder Trauerschmätzer ist eine Vogelart aus der Familie der Fliegenschnäpper (Muscicapidae). Der Trauersteinschmätzer ist mit knapp 18 Zentimetern Länge deutlich größer als ein Steinschmätzer (Oenanthe oenanthe) und zeigt überwiegend schwarzes Gefieder, das nach der Mauser leicht glänzend und intensiv schwarz, zur Brutzeit matter ist. Der Bürzel und die Unterschwanzdecken sind wie der Stoß weiß, letzterer zeigt eine auffällige, schwarze, terminale T-Zeichnung. Die Schwungfedern sind hell gesäumt. Das Weibchen ist dem Männchen sehr ähnlich, aber in der Regel matter, bräunlichschwarz. Der Unterschied ist aber meist nur im direkten Vergleich gut auszumachen. Durch seine Größe und die Färbung kann der Trauersteinschmätzer leicht von anderen Steinschmätzern unterschieden werden. Er kann lediglich mit Saharasteinschmätzern im ersten Jahr verwechselt werden, denen noch die arttypische weiße Kappe fehlt. Bei diesen reicht die weiße Befiederung auf der Unterseite des Hinterleibs aber bis zu den Beinen. Zudem bildet die schwarze Schwanzzeichnung keine durchgängige Binde. Die ebenfalls sehr ähnlich gezeichnete Unterart opistoleuca des Elstersteinschmätzers (Oenanthe picata) ist wesentlich kleiner und zierlicher, glanzlos schwarz und zeigt keine hellen Schwungfedersäume. Der Gesang, der von einer erhöhten Warte aus vorgetragen wird, besteht aus kurzen, etwa einsekündigen, leisen Strophen aus melodisch pfeifenden oder unrein kratzenden Lauten. Bei Erregung oder im Flug können die Strophen wesentlich länger sein. Der Imponiergesang, der während des „Imponiertanzes“ vorgetragen wird, kann neben knarrenden und trillernden Lauten Imitationen anderer Arten enthalten. In Konfliktsituationen ist auch von Weibchen mitunter ein leises Gesangsmotiv zu vernehmen, bisweilen kommunizieren beide Partner mit leisem, weicherem Gesang. Vor Bodenfeinden warnend gibt der Trauersteinschmätzer ein kurzes, raues „tschäk“ oder „grak“ ab, bei Flugfeinden ist dies ein klagendes „jü“ oder „jüb“, ähnlich dem Warnruf der Blaumerle. Der Erregungsruf ist ein hohes „pie-pie-pie“, „krirr“ oder „hihihihi“.

La collalba negra (Oenanthe leucura) es una especie de ave paseriforme de la familia Muscicapidae propia de la península ibérica y el noroeste de África. Se distingue por el color negro brillante del macho (pardo oscuro en la hembra), con un obispillo blanco y por ser la collalba de mayor tamaño, al menos en la península ibérica, alcanzando los 18 cm. Su voz de canto territorial es de estrofa breve, semejantes a silbidos y entremezclada con sonidos chirriantes. Durante el cortejo pueden imitar el canto de urracas y abejarucos. Su hábitat es agreste: cortados, zonas escarpadas y rocosas desprovistas de vegetación; también en ramblas. Se alimenta de pequeños insectos, como hormigas, además de animales de mayor tamaño como escolopendras e incluso lagartijas; también de bayas y frutos en otoño e invierno. Las capturas se realizan sobre el suelo; a veces, tras un vuelo corto. Suele realizar dos puestas anuales de entre tres y seis huevos (media de cuatro) entre marzo y julio, aunque algunas parejas llegan a criar hasta tres nidadas consecutivas. Es importante en esta especie su comportamiento reproductor, pues una vez formada la pareja el macho acarrea piedras, en cantidades apreciables y sin función útil, al nido y sus alrededores. La hembra realiza una evaluación de su esfuerzo reproductivo y pone muchos más huevos con aquellos machos que más piedras transportan.

Mustatasku (Oenanthe leucura) on pääosin musta sieppoihin kuuluva varpuslintu. Linnun pituus on 16–18 cm, siipien kärkiväli 26–29 cm ja paino noin 40 g. Mustatasku on selvästi kivitaskua suurempi, isopäisempi ja voimakasnokkaisempi. Koiras on musta, naaras noenruskea ja niiden ala- ja yläperä sekä pyrstön tyvipuoli ovat valkoiset ja pyrstössä on musta T-kuvio. Pyrstön kärkivyö on suunnilleen samanlainen kuin kivitaskulla, eli voimakas ja tasaleveä. Lento on voimakasta, siivet leveät ja pyöreäpäiset. Lennossa erottuu muuten mustasta siivestä vaaleammat siipisulat. Mustataskulle on ominaista pyrstön pumppaus ylös ja laskeminen hitaasti alas. Nuori kalottitasku on oikeastaan ainoa mihin mustataskun voi sekoittaa. Kutsu- sekä varoitusääni on usein sarjoina toistuva laskeva ja viheltävä ”piyp”, sekä maiskahtava ”tsett-tsett” ja rullaavan kuuloinen ”tjerr”. Laulu koostuu karkeasti livertävistä säkeistä, jotka ovat hieman matalampia kuin muilla alueella tavattavilla taskuilla. Laulu kuulostaa vähäsen rastasmaiselta, mutta siitä puuttuu esimerkiksi sinirastaan surumielinen sointi ja kirkas, rullaava ääni. Mustataskun laululento on aaltoilevaa. Mustatasku elää rannikolla ja rannikon tuntumassa Afrikan koillisosassa Mauritaniasta Libyan luoteiskolkkaan, sekä Iberian niemimaalla. Ei kuitenkaan Atlantin valtameren puolella. Pieni populaatio on Ranskan etelärajalla. Lajin elinympäristön ala on 100 000–1 000 000 neliökilometriä. Euroopassa elää 8 100–31 000 yksilöä. Laji on valtaosin paikkalintu, eikä sitä ole tavattu Suomessa.

Le Traquet rieur (Oenanthe leucura) est une espèce de passereaux appartenant à la famille des Muscicapidae. Olivier Messiaen a consacré à cet oiseau une pièce, qui en porte le nom, de son Catalogue d'oiseaux. Elle est officiellement classée comme « disparue de France » par l'UICN. Le dernier couple nichait en 1996 dans le massif des Albères, dans les Pyrénées orientales.

Il monachella nera (Oenanthe leucura) è un uccello passeriforme appartenente alla famiglia dei Muscicapidae, tipica del Vecchio Mondo. È diffuso nella penisola iberica e nell'Africa nord-occidentale.

De zwarte tapuit (Oenanthe leucura) is een zangvogel uit de familie Muscicapidae (vliegenvangers).

Białorzytka żałobna (Oenanthe leucura) – gatunek małego ptaka z rodziny muchołówkowatych (Muscicapidae), zamieszkujący południowo-zachodnią Europę oraz północno-zachodnią Afrykę. Nie jest zagrożony. Wygląd Dosyć długi, szary dziób oraz szare nogi. Większość upierzenia czarna, jednakże kuper, pokrywy ogonowe białe. Na białym ogonie wzór w kształcie odwróconej litery „T”. Skrzydła z nieco brązowawym odcieniem w okolicach lotek. Samice są ogólnie całe szarobrązowe, zwłaszcza w przednich częściach ciała. Młode podobne do samic. Wymiary długość ciała: 18 cmrozpiętość skrzydeł: 26–29 cmmasa ciała: 37–44 g Środowisko Jej środowisko to wąwozy oraz kamieniste obszary, kamieniołomy, a także żwirowe usypiska. Zachowanie Trochę bardziej towarzyska niż inne białorzytki, żeruje w grupach po 3–7 osobników. Jest płochliwym ptakiem i nie lubi kontaktu z człowiekiem. Gniazduje w suchych, kamienistych wąwozach. Głos Wabi „pi-pi-pi”, śpiew to głębokie, szorstkie i szczebiotliwe frazy. Śpiewa z drzew i krzewów. Najczęściej wydaje jednak „czek”, ostrzega „ju”. IUCN uznaje białorzytkę żałobną za gatunek najmniejszej troski (LC, Least Concern). Liczebność światowej populacji, wstępnie obliczona na podstawie szacunków organizacji BirdLife International dla Europy z 2015 roku, mieści się w przedziale 65 500 – 69 500 dorosłych osobników. Trend liczebności populacji europejskiej uznawany jest za silnie spadkowy, populacji afrykańskiej – za prawdopodobnie stabilny.

O Oenanthe leucura, comummente conhecida como chasco-preto, é uma ave da família dos Turdídeos. É um pouco maior que os outros chascos e caracteriza-se pela plumagem preta, que contrasta fortemente com a cauda branca. Este chasco distribui-se pela Península Ibérica e pelo norte de África, frequentando sobretudo ambientes rupícolas. Em Portugal é uma espécie rara.

Белохвостая каменка, или чернобрюхая каменка (лат. Oenanthe leucura) — вид птиц семейства мухоловковых. Выделяют два подвида. Длина тела 16—18 см. Размах крыльев 26—29 см. Масса тела 37—44 г. Взрослый самец чёрного цвета. Его надхвостье и подхвостье белого цвета. Хвост белый, с почти полностью чёрными центральными перьями, а также с широкой чёрной полоской на конце. Клюв и ноги чёрного цвета. Взрослая самка имеет окраску, сходную с самцом, но чёрный цвет в её оперении заменен тёмно — бурым. Молодая птица по окраске похожа на взрослую самку. Как редкий залетный вид, может наблюдаться в Крыму и редко на Кавказе. Поселяется на каменистых и засушливых территориях с бедной растительностью, в сухих каменистых каньонах. Часто птицы встречаются в горах, среди скальных выступов, а также на руинах каменных сооружений. В основании гнезда находится от 3—4 до нескольких сотен камешков весом от 6—7 г до 30 г. Материалом для собственно гнезда служат сухая трава, мелкие веточки и кусочки растений, для выстилки — перья, шерсть. Гнезда устраивают на высоте 1—2 м над землей в расщелинах скал, норах, пещерах, на обрывах. Каждая пара занимает территорию площадью около 14 га.

Svart stenskvätta (Oenanthe leucura) är en tätting som liksom övriga stenskvättor numera förs till familjen flugsnappare från att tidigare behandlats som små trastar. Den förekommer i nordvästra Afrika samt på Iberiska halvön. Arten är fåtalig och minskar i antal, men beståndet anses ändå vara livskraftigt.